Čerstvé dojmy z nového pokračování Life Is Strange: Double Exposure tentokrát budou plné emocí i od našeho redaktora. Tenhle díl se úplně nepovedl.
Life Is Strange je klenotem mezi příběhovými hry. Tedy minimálně první díl této – dnes už série – strhl první nadšence do kolen a nejedno oko nezůstalo suché při emotivně odvyprávěné lince plné zvratů. Díky dynamice, fenomenálně napsaným postavám a dokonalému budování vztahu hráče k nim se na první pohled jednoduchý příběh dvou dívek z městečka Arcadia Bay překlopil do propracovaného mistrovského díla s temnou králičí norou na konci.
Než začneme s recenzi nového Life Is Strange: Double Exposure
Opět připomenu, že jsem obrovským fanouškem prvotní hry. Přes menší výhrady jsem si užil prequel Before the Storm. Líbil se mi příběh dvou bratrů z druhého dílu. Sequel True Colors mi takhle s odstupem vlastně strašně zapadl. A teď je tu Life Is Strange: Double Exposure. Návrat ke kořenům. Vítej zpátky, Maxine!
Ano, Max Caulfield je zpátky a já se hrozně těšil na odvyprávění pokračování jejího příběhu v dospělosti. Double Exposure samozřejmě už na začátku muselo vymezit, jak se vypořádá s možnými různorodými konci prvního dílu. A vysvětlení je nakonec docela jednoduché – podle toho, jak jej v kůži Max odvyprávíte v jednom z prvních dialogů. Máte dvě možnosti. Jedna z nich konzistentně navazuje bez větších výhrad na původní příběh. Druhá skalní fanoušky podle mnoha reakcí na Redditu vyloženě vytočila, protože zasahuje do vztahů vybudovaných mezi Chloe a Max právě v jednom ze zakončení původní hry. Rozsudek nechám na vás, ale sám jsem si zvolil raději tu první možnost, byť konzistentně nenavázala na můj preferovaný konec z Arcadia Bay. Cítil bych v tom asi podobnou křivdu.
Max je zpátky - dospělá, ale stále taková, jakou ji milujeme
Vítejte tedy na univerzitě Caledon. Max toho hodně procestovala a nakonec se usadila zde jako rezidenční fotograf. Našla klid, nové sympatické přátele a všechno vlastně i přes pár vzpomínek vypadá růžově... Až do večera, kdy najde svoji kamarádku Safi s prostřeleným hrudníkem na vyhlídce kousek od univerzity. Max postupně zjišťuje, že se po letech ozývají její schopnosti. Tentokrát ale nebude o pár vteřin posouvat čas zpátky. Místo toho bude rovnou cestovat napříč dvěma realitami, které se rozštěpily právě dramatickým momentem tohoto úmrtí.
Hra má celkem pět epizod a na ponoření se do vyšetřování důvodů tragické události zabere Max asi 10 hodin čistého herního času. V prvé řadě chci pochválit velký posun v grafickém ztvárnění – zejména animací postav a jejich mimiky. Posun od roku 2015 je samozřejmě obrovský a detaily očí, vrásek nebo přirozenější mimika postav přidávají zážitku na autenticitě. Hlavním pilířem by ale i tentokrát měl být příběh.
Jako kdybyste v půlce vyhodili scénáristu a nechali dál psát kolemjdoucí uklízečku
A k příběhu budu tentokrát nekompromisní. Mám k němu totiž spoustu výhrad a developerům DeckNine zkrátka už odmítám tolerovat další sestupnou tendenci v této sérii. První polovinu si hra drží opravdu dobrý spád a já byl naprosto nadšený. Detektivní instinkty Max vás vezmou k řešení různých hádanek, zajišťování důkazů a informací a všechno má tu správnou atmosféru, kterou jsme v Life Is Strange milovali. Skvělé seznámení s novými postavami na míru šité tomu, aby si k nim hráč našel cestu a vytvořil vztah.
V polovině se ale něco zvrtne a příběh se začne vyvíjet ve stylu ode zdi ke zdi. Působí to, jako kdyby ke scénáři sedl někdo úplně jiný a celý závěr nasekal na poslední chvíli. Hlavní linku a její postupné odhalování najednou rozbíjí zjednodušená vysvětlení. Ústřední postava začne vystupovat svými činy ze svého charakteru tak moc, že se mi prostě vnitřně příčilo její nelogické chování akceptovat a najednou se tak nějak dostaneme k „twistům“, u kterých přemýšlíte, co se to sakra na obrazovce najednou děje. Bohužel ne v dobrém.
Rozbitá gradace, nevysvětlené momenty, podivuhodný závěr
Příkladem budiž třeba konfrontační okamžik jedné z postav v baru, který má naprosto nulovou atmosféru a působí jako prachsprostá výplň, která odstartuje další vývoj příběhu v naprosto bizarní rovině, a to zejména v proměnách charakteru postavy v poslední epizodě. Nebo význam svérázného setkání policejního detektiva na vyhlídce, které je ve hře prostě „zapomenuto“. Bohužel návrat k dobré první polovině se prostě nekoná. Double Exposure chtělo replikovat spoustu věcí z jedničky, okořenit to paralelními realitami, ale kýžený efekt se nedostavil. Je to škoda. Max je stále ženským charakterem, který umí chytit za srdce. Neutáhne to ale sama. A i když není zdaleka jedinou dobře napsanou postavou ságy, pokulhává spíš samotný příběh.
Ať jsem spravedlivý - pozitiva na závěr
Audio zůstává super, soundtrack je rozmanitější, ale stále atmosférický a sedí do série jako celku. Hratelnost je v pořádku, relativně krátký čas mi nijak nevadí, naopak můžu pochválit, že ve hře nejsou na sílu vražené jen zdržovací chvíle na prodloužení herního času. Smysl střídání realit má svou logiku, je to vlastně docela zábava. Některé zdroje zmiňovaly glitche ve hře, ale já za celou dobu narazil vlastně jen na jeden zamčený kufr, který hra načetla s otevřenou texturou, což bylo zanedbatelné. Svět tentokrát působí o dost otevřeněji, nechybí reference na původní hru ani Hawt Dog Man.
Hlavní příběh lemují opět různé drobnosti - třeba, že se na pár minut zabavíte staráním se o kočku, vybíráním většího množství outfitů, pročítáním in-game sociálních sítí a zpráv a budováním svých romantických vztahů. Začínám znít konečně trochu pozitivně? Ne – stejně mi tohle ke spokojenosti nestačí.
Je mi to líto, ale…
…můj finální verdikt v kontextu celé série tedy je takový, že Deck Nine prostě Life Is Strange neumí dělat dobře. Ano, hra si vždycky vezme velkou část toho dobrého, co legendární jednička (od vývojářů DONTNOD) hráčům naservírovala, ale vždycky je tu nějaké „ale“. Life Is Strange: Double Exposure si tak ode mě tentokrát vyslouží jen průměrné hodnocení, které se sice tváří, jako ještě horší než v případě True Colours, ale tím rozhodně nechci říct, že by šlo o nějak výrazně horší hru. Tohle hodnocení je ovlivněno nenaplněnými ambicemi návratu Maxine na scénu a frustrací nad rozsypáním dějové linky a logiky v druhé polovině. A dost možná trochu mým zaujetím, protože kořeny této série miluju a nerad vidím, jak se bortí.
Pokud Life Is Strange milujete taky, byla by na druhou škoda tento díl nevyzkoušet. Možná budete mít zcela jiný názor a já si jej vlastně rád přečtu třeba dole v komentářích. Očekávání si ale nastavte opravdu nízko. Na Steamu si pokračování Double Exposure můžete zakoupit za 49,99 EUR. I já sám jsem testoval PC verzi.
Verdikt
Zopakuji to ještě naposled. DeckNine zkrátka nedělá Life Is Strange konzistentně dobře. Začátek byl slibný, ale storytelling se nakonec smrsknul do naprosto chaotického, nemastného a neslaného průletu. Zanechal spoustu nevysvětleného a pachuť nijak intenzivního zážitku. Vzhledem k vystavění nového příběhu okolo původní postavy jsem tentokrát výrazně přísnější.
