Udělat dobrou minihru je těžké. Vývojář musí počítat s tím, že někteří hráči se do ní budou chtít ponořit a snažit se v ní být co nejlepší, tudíž musí představovat výzvu. Zároveň ale nesmí být moc těžká, aby běžné hráče nezpomalovala v postupu a nefrustrovala. Také musí být aspoň trošku inovativní, protože špatně udělané hackování nebo páčení zámků jsme viděli stokrát. Existují samozřejmě osvědčené postupy, respektive minihry, které hráči vždy poskytnou slibné odreagování od hlavní náplně, leč někdy dokáží vývojáře vyloženě překvapit tím, co vymyslí. I na to se v tomto článku podíváme.
Kvalitní adaptace pokeru
Poker si jako předlohu pro minihry berou studia už dekády, čemuž se asi nejde moc divit. Jednak v nultých letech jeho popularita začala růst díky online variantě, jednak právě online varianta dodnes přitahuje nové hráče. Výhodou pokeru je, že základní princip zná skoro každý, tudíž nikoho přímo ve hře asi nečeká sáhodlouhé studování pravidel. Avšak pokud si člověk není jistý, na internetu může najít jak pravidla, tak i důvěryhodné společnosti s řadou ambasadorů jako Felix Schneiders, kde si lze online poker zkusit. Ostatně to může fungovat i obráceně, tedy že někoho poker v rámci minihry zaujme natolik, že si ho bude chtít vyzkoušet právě u některé ze společností, a hry vlastně lidem rozšiřují povědomí i této populární zábavě samotné.
Některé hry jako Far Cry 3 nebo Red Dead Redeption 2 sáhli po pokeru v jeho běžné formě, člověk se tedy posadí ke stolu, dostane do rukou známé karty a může ukázat, co umí. Pravidla jsou stejná jako v reálném Holdem Pokeru. Nicméně svůj pohled na poker nabízí herní série Zaklínač, která se dočkala i zajímavých deskovek. V prvním Witcherovi si totiž člověk může zahrát kostkový poker, totéž platí pro druhý díl, přičemž v tom třetím se hráči mohou ponořit do Gwentu. Tato karetní hra je založená na pokeru, stejně jako třeba Picture Poker v Super Mariovi.
Většina těchto miniher je kvalitních a dokážou poskytnout hráči kvalitní oddech od hlavní náplně videohry, jelikož čerpají z pokeru, který je prostě ve své podstatně zábavnou aktivitou.
Rybaření, závody, hackování
Ač na první pohled pro většinu lidí asi rybaření není zrovna zábavné, The Legend of Zelda nabízí tuto minihru, která si rychle získala dobrou pověst. Přesně takto se dělají originální minihry. V titulu Ocarina of Time je úkolem hráče chytnout co největší rybu, ovšem nikoliv při jedné příležitosti. Ideální je se několikrát vrátit a vyslechnout si všechny hlášky, které má pro trpělivého hráče nachystané majitel rybářského podniku.
Mezi běžnější minihry patří závody, nás ale zaujaly ty, kterým se můžeme věnovat ve hře Shenmue. Zde totiž existují závody vysokozdvižných vozíků, což prostě v jiné hře člověk nenajdeme. Naopak hackování je častou minihrou, nedá se ale říct, že by se vždy povedla. Často se z ní po pár hodinách hraní stává nutné zlo, občas se ale povede učinit tuto aktivitu zábavnou na další dobu. Toto se povedlo třeba hře Bioshock, kde hackování probíhá pomocí známého principu – je třeba propojit bod A a bod B pomocí potrubí, jež musí hráč správné složit. Takhle si sice člověk hackování asi nepředstavuje, ale zábavné to je.
Určité logické myšlení je v této minihře třeba, pokaždé představuje malou výzvu, nikdy ale nejde o zdlouhavý a otravný proces. Někomu tak ale může přijít hackování pomocí hrátek s písmeny ve Falloutu. Právě tvůrci série Fallout však byli schopní podobnou minihru v podobě otevírání zámku učinit zajímavější díky tomu, že herní ovladače dávají vibracemi hráči najevo, zda se blíží k otevření zámku. I díky stejné technice je zábavné otevírání zámku také třeba ve Skyrimu.
No, a ty špatné…
Na ty bychom raději zapomněli, není ale náhodou, že jsme v odstavci výše zmínili hackování a herní sérii The Elders Scrolls. Špatnou pověst mezi hrami s háčkováním totiž má Mass Effect, který ani v jednom díle nezvládl udělat tuto minihru dobře. Není totiž ničím zajímavá, používá pořád ty stejné, jednoduché mechaniky a nikdy nepředstavuje výzvu. Totéž pak platí pro The Elders Scrolls: Oblivion. Tady ale hovoříme o minihře jiného typu, a sice o „vyjednávání,“ kdy člověk na základě výrazu postavy „kvedlá“ s částmi „kompasu.“ Když se postava zatváří vlídně, hráč má vyhráno, ovšem celá minihra je zbytečné komplikovaná. A také nudná.
